Stopatnáctou epizodou skončil za obrovského ohlasu fanoušků jeden z nejsledovanějších seriálů světa. Málokdo by před šesti lety hádal, že se z televizní show s hezkými herci na opuštěném ostrově vyklube přelomový produkt televizní zábavy.
(vyšlo v A2 17/10 nadace a krize)
Původním požadavkem americké televizní stanice ABC bylo navázat na popularitu reality show Survivor – nasadit do prime timu něco tropického, tajemného a trochu ve stylu Pána much. S touto vágní představou se televize obrátila na J. J. Abramse. Ten měl v té době za sebou sice úspěšné seriály Felicity a Alias a scénář k Bayově Armageddonu, ke statusu hitmakera mu ale pomohli až právě Ztraceni. Abrams po nich natočil nejnovější verzi Star Treku, produkoval netradiční sci-fi thriller Monstrum a získal pověst člověka, který zvládá velké projekty pro masové publikum vybavené jemně filozofickou spodní linkou (sci-fi prvky a odkazy ve Ztracených, pocta startrekovské filozofii v posledním Star Treku) nebo neotřelým nápadem (neviditelná příšera v Monstru), které spolehlivě přitáhnou i ty, které průměrné blockbustery nudí.
Když ale v záři 2004 na obrazovce v letadle na několik kusů doslova přistáli Ztraceni, málokdo tušil jaký seriál vlastně Abrams pro ABC připravil. Trefně vyjádřil svoje překvapení nad povahou seriálu redaktor časopisu Wired: „Zapnul jsem první epizodu Ztracených a říkám si : oukej, je tu ostrov, zřícené letadlo, nějací hezcí lidi a J.J. Abrams. O šest let později jsem závislý na do posledního detailu rozvinuté science-fiction. Jak se tohle stalo?“
Ve Spojených státech letos přitáhla více diváků jen soutěž Pop Idol, v Itálii se Ztraceni stali čtvrtým nejsledovanějším seriálem všech dob a objevují se ve všech žebříčcích nejdůležitějších a nejsledovanějších seriálů dekády. První díly seriálu sledovalo dvacet milionů lidí, potom následoval propad. V nejčernějším období sledovalo začátek páté sezóny 11 milionů diváků, poslední sezónu však byla sledovanost opět vyšší. Zásadní je ale fakt, že se v roce 2009 Ztraceni stali nejstahovanějším seriálem roku, což dokládá skutečnost, že sledovanost dnes už člověk nezjistí z peoplemetrů.
Přitáhnout k televizním obrazovkám a počítačům miliony běžných diváků i přezíravé nerdy dokázali tvůrci seriálu namícháním překvapivé směsi ze tří hlavních přísad. Tou první byly silné příběhy postav. Ztotožnit se s některou z nich šlo snadno už jen vzhledem k jejich počtu a rozmanitosti, zvědavost vzbuzovaly jejich lehce záhadné či překvapivé životní příběhy, které scénář poodhaloval jen pozvolna.
Prvky jako cestování časem, prozkoumávání podivných fyzikálních podmínek na ostrově, představení mysteriózních Druhých, kteří zprvu ztroskotané napadali a organizace Dharma Initiative, provádějící výzkum ostrovních anomálií si podmanily geeky a milovníky sci-fi. Samostatnou kapitolou je potom neobvykle komplikovaná forma vyprávění, která seriál udělala neuvěřitelně napínavým a především mu dodala punc naprosté jedinečnosti a výjimečnosti.
Scénáristé Damon Lindelof a Carlton Cuse odvyprávěli příběh pomocí střídání aktuálních událostí na ostrově s flashbacky, které zprvu ukazovaly život postav před ztroskotáním na písečné pláži, aby se následně nečekaně změnily ve flashforwardy odhalující budoucí události a ve finále sledovaly alternativní linii příběhu, jejíž podstatu do poslední chvíle nikdo netušil. Především komplikovanost vyprávění způsobila efekt „jsem to, na co se dívám“, který v poslední době podobně zafungoval například u Inception. U Nolanova nového filmu i seriálu Ztraceni díky tomuto efektu přibývají body od těch, kteří se dívají, protože mají dojem, že tak prokáží svoji inteligenci a dobrý vkus.
Totální spoléhání se na inteligenci diváka, který musí seriálu věnovat stoprocentní pozornost, aby se ve spletité struktuře příběhu neztratil, je jen jeden rysů, které ze Ztracených dělají seriál, který svoji seriálovost popírá. Spolu s dalšími podobnými tituly poslední doby (Sopránovi, 24 hodin, Hrdinové a další ) Ztraceni sdílí také další nový rys seriálů – filmovost.
Epizody se odehrávají v atraktivních lokacích na různých místech (pilotní díl Ztracených je nejdražším seriálovým dílem v historii), jedotlivé díly trvají téměř hodinu a i herectví a zápletky jsou spíše filmové než seriálové. „Ztraceni naučili publikum sledovat velkou, epickou podívanouv seriálové podobě, důležitější ale je, že naučili televize že je takový typ programu uskutečnitelný,“ shrnul význam Ztracených pro dnešní televizní zábavu Tim Kring, tvůrce jiného velkého titulu – Hrdinů.
Fenomén Ztraceni má je navíc unikátní ještě v jednom ohledu. Hranice běžného televizního seriálu překročil především samozřejmostí, s jakou prorostl na internet. Konzumace tohoto seriálu nekončila pro fanoušky díl po dílu jen závěrečnými titulky. Po každé epizodě byla obrovská základna fanoušků zvyklá obsadit diskuzní fóra, zaplnit blogy příspěvky a zahrnout několik vyvolených guru-vykladačů seriálu prosbami o rychlou reakci na shlédnutý díl. Dokonce vznikla i obdoba Wikipedie zvaná Lostpedie.
Ztraceni tomuto jevu přímo vycházeli vstříc svojí spletitostí, odkazy na různé knihy, filozofické teorie (některé postavy se jmenují Locke, Hume, Burke), a neustálým představováním nových a nových záhad. S jistou nadsázkou se dá říci, že ke konci byl seriál už tolik zamotaný, že se nedal pochopit bez pravidelné konzultace s články odborníků, vysvětlujících sebemenší narážky a odkazy na svých webech. Ikonickým se na internetu stal lední medvěd, který se na tropickém ostrově objevil už v první sérii a pro nespokojené fanoušky se stal symbolem záhad, ke kterým dlouho nedostali klíč.
Odkazy v Simpsonových (Bart, který píše na tabuli : Všechno se to jen zdálo psovi, Dívejte se radši na nás) v geekovském filmu Kick-Ass („Chtel jsem ještě zažít a zjistit tolik věcí. Třeba to jak skončí Ztraceni.“) a nespočet internetových vtipů a směšných videí jen svědčí o tom, jak moc se seriál na internetu zabydlel Titul, který Tv Nova příznačně přestala vysílat po třetí sezóně, tak patří zcela určitě mezi přelomová data v historii televizní zábavy. A s ledním medvědem se to nakonec vysvětlilo.
neviděl jsem ani jeden díl a stejně sem ten článek dočetl do konce. to asi že dobře píšeš?