(vyšlo v A2 č. 20/10 fair trade)
Christopher Nolan ještě nenatočil špatný film. Respekt kritiků i fanoušků si získal už před deseti lety, kdy ještě jako neznámý režisér většině filmových fanatiků vyrazil dech pozpátku vyprávěným, mimořádně originálním Mementem (2000). Letos svoji filmografii doplnil snímkem Počátek, dost možná nejzásadnějším filmem celé uplynulé dekády, který změnil představy o tom, jak má vypadat letní blockbuster. Z celé řady rysů typických pro snímky oblíbence běžného publika a idola filmových fanatiků nejostřeji vystupuje režisérova fascinace nevědomím a subjektivním vnímáním světa.
Čtyřicátník Nolan se narodil a vyrůstal v Londýně, po otci je Brit, po matce Američan. Jako malého kluka ho samozřejmě sklátila epidemie Star Wars fanouškovství a tak v jeho prvním krátkém filmu, který natočil s bratrem Mattem, vystupovaly plastové figurky mistra Yody, Luka Skywalkera a mini armády klonů. Filmařem se chtěl stát už v deseti letech a jako největší inspirační zdroje uvádí Orsona Wellese, Kubrickovu Vesmírnou odysseu, Gilliamovo Brazil a Scottův Blade Runner, tím je prý doslova posedlý. Jeho sedm celovečerních filmů díky množství odkazů a inspirací přetavených do osobitého stylu jasně prozrazuje, že jejich náměty vznikly v hlavě někoho, kdo kdysi snil o Tie Fighterech a kdo je stejný nerd jako velká část jeho publika.
Už v jeho prvním filmu Sledování (1998), natočeném během jednoho týdne jen s partou přátel, je směsice odkazů markantní. Příběh podivína, který si zvyknul pro zábavu sledovat cizí lidi, se odehrává v devadesátých letech, přesto hrdinova femme fatale vypadá jako noirové krasavice z padesátých let, hlavní padouch připomíná protivníky Phila Marlowa a dveře jedné z postav zdobí výrazná samolepka s Batmanem. O Počátku kritici potom mluví jako o okružní cestě Nolanovým kinematografickým nevědomím, složené z drobných odkazů na jeho oblíbené nebo jeho vlastní filmy. Paradoxní tak je mimořádná originalita Nolanových příběhů. Jak píše americký guru filmových kritiků Roger Ebert: v době mnoha filmových sérií, druhých a třetích pokračování, prequelů, adaptací, remaků či remaků remaků působí Nolanovy původní příběhy jako vystřižené z úplně nové látky a je také neobvykle těžké je přirovnávat k jiným filmům.
Sledování
Pro Nolana jsou typické i nečekané dějové zvraty, ty se objevují také už se Sledování, čas pro skutečné narativní eskamotérství ale přišel až s Mementem (2000), na kterém se scénáristicky podílel jeho bratr Jonathan. Hlavní hrdina filmu trpí ztrátou krátkodobé paměti, všechny důležité informace si píše na polaroidové fotografie, které mu pomáhají neztratit ze zřetele svůj cíl- zabít vraha své manželky. Bratrům Nolanovým se tímto filmem rozhodně povedlo zařadit mezi vypravěčsky nejzajímavější filmy všech dob. Útržky informací, propojené až v samém finále snímku publiku naservírovali přesně tak, jak je vnímá tápající hlavní hrdina. Komplikovanost Mementa překonalo právě až Počátek, odehrávající se v několika vrstvách snů různých postav.
Počátek
Hlavní charaktery ve snímcích Christophera Nolana jsou často nejednoznačné. Policista z Insomnie vyšetřuje vraždu, kterou sám, ač nechtěně, spáchal, kouzelníci z Dokonalého triku se snaží se navzájem zabít, ale přesto je možné se s jejich postavami ztotožnit, dokonce i Nolanův Batman o sobě pochybuje, řetěz opět uzavírá Počátek, kde je emocionálním jádrem příběh Doma Cobba, zloděje myšlenek. Postavy Nolanových filmů jsou však důležité až ve druhé řadě a spíše slouží příběhu, než aby příběh sloužil jim. „Když píšu, je pro mě vždycky důležitější sám příběh, než postavy. Má vždycky přednost, až pak se vždycky vidí, kam je schopen postavy zavést. Vždycky se mi proto líbil noir se svými odbočkami a zvraty, které vás nutí neustále přehodnocovat vaše mínění o jednotlivých charakterech,“ říká sám Nolan a vysvětluje tak proč jsou jeho podstaty jeho postav ambivalentní a proč je mají mnozí za chladné, nereálné a neproniknutelné.
Memento
Zdaleka nejzajímavější rys filmů elegána v černém obleku je opět nejznatelnější v Počátku, snadno vystopovatelný je však u všech jeho snímků, snad s výjimkou Batmanů, jejichž dějové linky jsou do značné míry předem určeny. Všechny Nolanovy snímky se zabývají schopnostmi lidského mozku orientovat se v prostředí, kde jsou hranice reality zamlžené. Ať už je matoucím faktorem ztráta paměti, omámení nedostatkem spánku, iluze (Dokonalý trik) nebo sny (Počátek), režisérův zájem je stále stejný: jak se realita liší od subjektivního obrazu, který o ní máme? „Jsem fascinován naším subjektivním vnímáním, všichni jsme příliš zvyklí na jeden úhel pohledu, u kterého jsme se rozhodli, že bude naší objektivní realitou,“ uvádí Nolan v jednom z rozhovorů. Počátek ještě silněji než Matrix, se kterým bývá často srovnáván, zpochybňuje nejen autenticitu toho, co kolem sebe vidíme, ale nás samotných, našich myšlenek a citů. A to právě prostřednictvím zloděje myšlenek Doma Cobba, který ve snech potkává svoji mrtvou manželku a není schopen rozlišovat mezi tím, co skutečně chce a cítí a tím, co si vysnil nebo namluvil. „Myšlenka je nejodolnější virus,“ zazní ve filmu, který už svým názvem (inception=vnuknutí) akcentuje to, jak snadno může v našem mozku vzklíčit cizím nebo naším vlastním nevědomým přičiněním představa, které s realitou nemá co dělat. Právě proto v závěru filmu káča nesmí spadnout. Nepřerušený pohyb drobného předmětu je indikátorem toho, že se postavy pohybují ve snu a ne v realitě, poslední záběr snímku tak není lacině efektním nápadem, ale zcela logickým závěrem filmu, který se ptá: co když nic z toho, co považujeme za samozřejmé neexistuje? Proto se káča musí točit.
