jmenuji se oliver tate * * * *

“Most people think of themselves as individuals; that’s there no one else on the planet like them. This thought motivates them to get out of bed, eat food, and walk around like nothing’s wrong. My name is Oliver Tate”.

Už z traileru je to zjevné. Tenhle film budou milovat všichni, co si rádi  připadají výjimeční. Všichni, co jsou trochu intelektuálové nebo hipsteři nebo intelektuální hipsteři nebo se jim jenom líbí cool a retro věci a neobvyklý humor. S Oliverovým intrem to dobře rezonuje. Snadno se tak nad filmem, který si o to trochu řekl i poměrně nákladnou reklamní kampaní, bude mávat rukou s tím, že je to hipsterovina, že je to rádoby cool a ve skutečnosti zas tak o moc nejde. Jenomže jde. Jmenuji se Oliver Tate je dobrý film.  Hodí se na něj parafrázovat repliku Jamese Murphyho : jenom proto, že jsem povrchní, neznamená, že nemám srdce. Je to takhle : jenom proto, že vypadám cool, neznamená, že jsem povrchní.

Oliver Tate vypadá jako něco mezi malým Johnem Lennonem, Alexem Turnerem z Arctic Monkeys, co k filmu složil soundtrack a Haroldem z Harold a Maude, se kterým má společné i to, že si dost barvitě a podrobně představuje vlastní pohřeb (mimochodem skvělá parodie na medializované pohřby slavných). Je samozřejmě intelektuál, holka, kterou si vybere, je samozřejmě ujetá jako on sám. Sympatické je, že jeho ujetost nespočívá ani tak v tom, že se dává najevo, jak moc je jiný než spolužáci, jako spíš v jeho sklonu být přecitlivělý a až hystericky upřímný. Jordana Bevan, průměrně nepopulární holka v červeném kabátě tvoří k jeho vyjukanosti dokonalý protipól svou elegantní sebejistotou. Taky se hodí, že je pyromanka,  to kvůli jiskrám, plamínkům a ježdění na kole s ohňostrojem. Kromě toho, že všichni obsazení herci jsou perfektní, chichotání z člověka často dostane jednoduchá skutečnost – postavy mají téměř celých devadesát sedm minut nasazený jeden neměnný výraz tváře, který často kontrastuje s tím co říkají. Zatímco třeba u filmů Wese Andersona, které jsou tím typické, se můžeme spolehnout na to, že Bill Murray se ani jednou nepřestane tvářit jako hluboce nešťastný člověk, Jmenuji se Oliver Tate tu a tam zapůsobí tím, že se (pouze) Oliverův nebo Jordanin výraz nečekaně posune směrem k normálu.

Tam, kde Juno vyvažovala  těžkost a depresi laskavostí a optimismem,  Oliver Tate střídá nepříjemnosti praštěnými nápady  a je tak ve výsledku je mnohem podivínštější. Místo těhotenství tu jde zpočátku jednoduše o Jordanu a jak se s ní přijít o panictví, následně o manželskou krizi Oliverových rodičů způsobenou dávným přítelem Grahamem – ezoterikem s obzvlášť slizkou verzí mulletu a taky o Jordanin problém. Oliver prožívá, podobně jako Juno, dvě zásadní věci uplně poprvé a ještě navíc zaráz. První opravdovou lásku a zjištění, že vztahy mezi lidmi bývají založené bůhví na čem a možná taky vůbec nefungují. Což bohužel poznává díky svým vlastním rodičům a ještě navíc ve chvíli, kdy by měl dělat záchrannou síť Jordaně. Je toho dost na to, aby jeden teenager mentálně zestárl o několik teen let.

Film, který česká distribuce pojmenovala Jmenuji se Oliver Tate, má v originále jméno Ponorka. Na motivu potápění,  a hloubky pod hladinou režisér a scénárista Richard Ayoade- Moss z IT Crowdu, založil několik vizuálních nápadů  i dialogů a Oliverův pasivní tatínek, co nikdy nezvýší hlas, je podmořským biologem. Ačkoliv se Ponorka odehrává  ve velšském Swansea někdy v osmdesátých letech (Ayoade scénář napsal podle knihy Joea Dunthornea), člověk by podle spousty polaroidových fotek, evidentního vlivu médií na Olivera a paradoxně i celkový retro vzhled filmu usoudil,  že Oliver Tate je tu tady a teď. Vypiplaný vizuál, co bude některé okouzlovat a zbytek dráždit je sice od Ponorky neodmyslitelný, ale přece je jen přidanou hodnotou k tomu nejdůležitějšímu. Tím je příběh tak dobře napsaný a famózně zahraný, že i ve čtyřiceti si můžete říct, že Oliver Tate je tu tady a teď.

———————————————————-

-      v   ajťáck0m seriálu, co dal světu repliku : Zkoušeli jste to vypnout a zapnout? (Popřípadě: Zkoušeli jste si to strčit do zadku? ) vystupoval třeba taky  Christopher Morris, autor parodií The Day Today- něco jako česká soda po britsku. Několik let zpátky taky napsal a natočil Čtyři lvy – první komedii o muslimských sebevražedných atentátnících. Chris O’Dowd- Roy, hrál hlavní roli v dalším skvělém sitcomu nazvaném FM. Seriál se odehrával ve studiu indie rádia a O’Dowd hrál hipsterského  moderátora známého pořadu, ve kterém se v každém z dílů objevila současná kapela

-jako kdyby zpíval s plnou pusou karamelu zní soundtrack Alex Turnera. Je to ale teen film. Takže to funguje, jak má.