Drive je film, o kterém se letos bude mluvit možná víc, než o Trierově Melancholii. Režijně skoro dokonalý a dokonale stylový snímek nutí kdekoho připomínat Quentina Tarantina. Ačkoliv spojnic s jeho filmy zase tolik není, kult rozměru Pulp Fiction by si Drive snad i zasloužil. Je dost arty a zároveň i trochu béčkový na to, aby si získal všechny. Navíc je k zbláznění cool.

Jestli nadšení filmem dánského režiséra Nicolase Windinga Refna přece jen rychle opadne, bude to možná  kvůli tomu, že se mnoha lidem může zdát až příliš naleštěný. V jeho neprospěch bude u části diváků hrát  pozornost věnovaná formě a ochotně upozaděný příběh. Opravdu není moc důležité co se tu vypráví, ale jak se to vypráví. Refn  dokázal vzájemně sladit soundtrack, kameru, výběr herců a pozornost pro různé detaily do celku, kterému se v eleganci vyrovná máloco.

Řidič, kterého Ryan Gosling hraje způsobem definitivně potvrzujícím všechny vyhrané  ankety o nejslibnějšího mladého herce, pracuje v LA v autodílně a přivydělává si u filmu obracením aut na střechy a řízením s plynem u podlahy. Příležitostně se nechá najmout pro vloupačku. Při práci je rozvážný a přesný, vypadá stoicky klidně, téměř nemluví, chodí rovně jako svíčka ve stříbrné bundě se škorpionem na zádech. Osamělý stereotyp mu naruší seznámení se sousedkou Irene (Carey Mulligan) a jejím malým synkem. Řidič se teď občas usmívá a Irene stiskne jeho ruku na řadící páce. Pár týdnů nato se vrací z vězení její manžel zapletený do dluhů. Svoje problémy vyjede vyřešit autem, které řídí jeho nový přítel, Řidič. Hlavní hrdina se  kvůli odhodlání chránit Irene a její rodinu nechává namočit do podniku, od kterého vedou nitky k místní rádobymafii.

Filmy zmiňovaného Quentina Tarantina jsou samozřejmě stylové, filmařsky precizní a  brakovité právě tak jako Drive. Refnův film je ale natočený způsobem, který se od práce Tarantina výrazně liší. Zatímco kultovní režisér k smrti rád překvapuje a hraje si s diváckým očekáváním (drobnůstkami- Marsellus Wallace s papírovou taškou v ruce na přechodu pro chodce nebo „válečným“ filmem Hanebný pancharti), Refn dává v Drive filmovým fanouškům přesně to, co čekají a vlastně chtějí. Drive v žádném momentu neuhne do neznáma, místo toho zavedená klišé uzavírá do dokonalého kruhu. Spíše než třeba Pulp Fiction připomíná sofistikované akční thrillery Michaela Manna.

Démonicky kombinuje hudbu se zpomalými záběry (vrcholem scéna ve výtahu a rozšlapávání hlavy doprovozené orchestrální Oh my love), honičky na silnici jsou precizně nasnímané i nastříhané, detaily jako řidičova svírající se pěst nebo obrázek škorpiona na bundě rozhýbaný jeho zrychleným dechem v hypotetickém souboji porazí sebelíp napsaný dialog. Zlatá palma za režii z Cannes je dokonale logická.

Refnův cit pro to být cool se až překvapivě přímočaře inspiruje  tím, co je právě hip- syntetizátorový soundtrack, Řidičova strašidelná kaskadérská maska, Walter White z Breaking Bad a nejvíc sexy žena světa Joan Holloway z Mad Menů ve vedlejších rolích a celkový lehce retro osmdesátkový vzhled.

Impozantní střed drivevovské galaxie, Řidiče, dělá nejenom herectví Ryana Goslinga a momenty, kdy s poker facem vchází do restaurace v bundě špinavé od krve. Nejlepší  na něm je suma tajemství. Nevíme skoro nic, včetně toho jestli je kladným hrdinou nebo napravujícím se padouchem, na co ironicky narazí  text poslední písničky nebo scéna sledování animáků s malým Beniciem. („Is he a bad guy?“- „Yeah.“ – „How can you tell?“- „It’s a shark.“ „Are sharks always bad guys?“- „Yeah, cause they’re sharks. Just look at him.“)

Týmu dánského režiséra, který si udělal jméno serií Pusher a natočil třeba taky Bronsona s Tomem Hardym, se podařilo natočit film, co hlavní Zlatou palmu nedostal možná jen kvůli svému žánru. Filmový festival v Cannes logicky vyhrál Malickův kontemplativní Strom života, kde Sean Penn řeší tak nějak celý svůj život. Drive je prachobyčejný akční thriller, kde postavy padají k zemi v takových sprchách krve že nikoho nenapadne se ptát jestli jsou opravdu mrtvé. Prachobyčejný akční thriller, jen ho dovedený téměř k dokonalosti.

Dobře se na čsfd zeptal Marigold: Nechtěl by Refn natočit Bonda?

———————————

-byl to Ryan Gosling, kdo pro Drive vybral režiséra, ne naopak

-“…basically when I read it, in trying to figure out who would do something like this, the only way to make sense of this is that this is a guy that’s seen too many movies, and he’s started to confuse his life for a film. He’s lost in the mythology of Hollywood and he’s become an amalgamation of all the characters that he admires..“ Ryan Gosling v rozhovoru pro Rottentomatoes

-soundtrack je z větší části originální, složený Cliffem Martinezem, který tři roky bubnoval s Red Hot Chilli Peppers (už je to ale víc než pětadvacet let) a složil soundtrack taky k Sodebergově Traffic, remaku Solaris nebo nedávnému The Lincoln Lawyer, svoje tracky Martinez doplnil francouzským elektro Kavinsky nebo italským filmovým skladatelem Rizem Ortolanim

Už z traileru je to zjevné. Tenhle film budou milovat všichni, co si rádi  připadají výjimeční. Všichni, co jsou trochu intelektuálové nebo hipsteři nebo intelektuální hipsteři nebo se jim jenom líbí cool a retro věci a neobvyklý humor. S Oliverovým intrem to dobře rezonuje. Snadno se tak nad filmem, který si o to trochu řekl i poměrně nákladnou reklamní kampaní, bude mávat rukou s tím, že je to hipsterovina, že je to rádoby cool a ve skutečnosti zas tak o moc nejde. Jenomže jde. Jmenuji se Oliver Tate je dobrý film.  Hodí se na něj parafrázovat repliku Jamese Murphyho : jenom proto, že jsem povrchní, neznamená, že nemám srdce. Je to takhle : jenom proto, že vypadám cool, neznamená, že jsem povrchní.

Oliver Tate vypadá jako něco mezi malým Johnem Lennonem, Alexem Turnerem z Arctic Monkeys, co k filmu složil soundtrack a Haroldem z Harold a Maude, se kterým má společné i to, že si dost barvitě a podrobně představuje vlastní pohřeb (mimochodem skvělá parodie na medializované pohřby slavných). Je samozřejmě intelektuál, holka, kterou si vybere, je samozřejmě ujetá jako on sám. Sympatické je, že jeho ujetost nespočívá ani tak v tom, že se dává najevo, jak moc je jiný než spolužáci, jako spíš v jeho sklonu být přecitlivělý a až hystericky upřímný. Jordana Bevan, průměrně nepopulární holka v červeném kabátě tvoří k jeho vyjukanosti dokonalý protipól svou elegantní sebejistotou. Taky se hodí, že je pyromanka,  to kvůli jiskrám, plamínkům a ježdění na kole s ohňostrojem. Kromě toho, že všichni obsazení herci jsou perfektní, chichotání z člověka často dostane jednoduchá skutečnost – postavy mají téměř celých devadesát sedm minut nasazený jeden neměnný výraz tváře, který často kontrastuje s tím co říkají. Zatímco třeba u filmů Wese Andersona, které jsou tím typické, se můžeme spolehnout na to, že Bill Murray se ani jednou nepřestane tvářit jako hluboce nešťastný člověk, Jmenuji se Oliver Tate tu a tam zapůsobí tím, že se (pouze) Oliverův nebo Jordanin výraz nečekaně posune směrem k normálu.

Tam, kde Juno vyvažovala  těžkost a depresi laskavostí a optimismem,  Oliver Tate střídá nepříjemnosti praštěnými nápady  a je tak ve výsledku je mnohem podivínštější. Místo těhotenství tu jde zpočátku jednoduše o Jordanu a jak se s ní přijít o panictví, následně o manželskou krizi Oliverových rodičů způsobenou dávným přítelem Grahamem – ezoterikem s obzvlášť slizkou verzí mulletu a taky o Jordanin problém. Oliver prožívá, podobně jako Juno, dvě zásadní věci uplně poprvé a ještě navíc zaráz. První opravdovou lásku a zjištění, že vztahy mezi lidmi bývají založené bůhví na čem a možná taky vůbec nefungují. Což bohužel poznává díky svým vlastním rodičům a ještě navíc ve chvíli, kdy by měl dělat záchrannou síť Jordaně. Je toho dost na to, aby jeden teenager mentálně zestárl o několik teen let.

Film, který česká distribuce pojmenovala Jmenuji se Oliver Tate, má v originále jméno Ponorka. Na motivu potápění,  a hloubky pod hladinou režisér a scénárista Richard Ayoade- Moss z IT Crowdu, založil několik vizuálních nápadů  i dialogů a Oliverův pasivní tatínek, co nikdy nezvýší hlas, je podmořským biologem. Ačkoliv se Ponorka odehrává  ve velšském Swansea někdy v osmdesátých letech (Ayoade scénář napsal podle knihy Joea Dunthornea), člověk by podle spousty polaroidových fotek, evidentního vlivu médií na Olivera a paradoxně i celkový retro vzhled filmu usoudil,  že Oliver Tate je tu tady a teď. Vypiplaný vizuál, co bude některé okouzlovat a zbytek dráždit je sice od Ponorky neodmyslitelný, ale přece je jen přidanou hodnotou k tomu nejdůležitějšímu. Tím je příběh tak dobře napsaný a famózně zahraný, že i ve čtyřiceti si můžete říct, že Oliver Tate je tu tady a teď.

———————————————————-

-      v   ajťáck0m seriálu, co dal světu repliku : Zkoušeli jste to vypnout a zapnout? (Popřípadě: Zkoušeli jste si to strčit do zadku? ) vystupoval třeba taky  Christopher Morris, autor parodií The Day Today- něco jako česká soda po britsku. Několik let zpátky taky napsal a natočil Čtyři lvy – první komedii o muslimských sebevražedných atentátnících. Chris O’Dowd- Roy, hrál hlavní roli v dalším skvělém sitcomu nazvaném FM. Seriál se odehrával ve studiu indie rádia a O’Dowd hrál hipsterského  moderátora známého pořadu, ve kterém se v každém z dílů objevila současná kapela

-jako kdyby zpíval s plnou pusou karamelu zní soundtrack Alex Turnera. Je to ale teen film. Takže to funguje, jak má.

Banksy je paradox. Asi jediný malíř graffiti se statusem celosvětové celebrity. Na veřejnosti se neobjevuje vůbec nebo v mikině s kapucí a zakrytou tváří. I historka o vzniku jeho prvního, dokumentárního filmu zní paradoxně. Původně měl vzniknout dokument o Banksym, do kterého se pustil dnes také street artový umělec Mr Brainwash. Nakonec to dopadlo tak, že Banksy natočil dokument o něm. Nebo o komsi, koho si vymyslel? Každopádně za to dostal nominaci na Oskara.

Holčička, které odlétá balón ve tvaru srdíčka, Mona Lisa s bazukou, močící příslušník královské gardy, sarkastická krysa na sto způsobů- tyto obrazy a desítky dalších dostanete, když zadáte pseudonym zhruba před pětatřiceti lety v Bristolu narozeného Angličana do Googlu. Pochází od něho i pět obrazů namalovaných v dubnu 2005 na Izraelskou bezpečnostní bariéru. Žebřík vedoucí přes zeď nebo děti, které skrz ni kopají díru. Rok na to umístil Banksy na ulici v britském Sohu pokroucenou a krvácející britskou telefonní budku se zaraženým krumpáčem. Ve čtyřiceti osmi různých britských obchodech s cédéčky vyměnil pět set kopií alba Paris Hiltonové za nosiče s vlastním atrworkem a skladbami Američana Danger Mouse, pojmenovanými názvy jako : Proč jsem slavná? Co jsem udělala? Na co jsem dobrá? Jeho obrazy se  prodávají v aukčních síních jako je Sotheby’s za desítky tisíc liber a i velké respektované galerie dnes vystavují Banksyho.

Jedna z mála osob, které tvrdí, že jej osobně poznaly, novinář z britského Guardianu, ho popisuje jako něco mezi písničkářem Jimmym Nailem a rapperem Mikem Skinnerem v tričku, mikině, se stříbrným zubem a rodiči, kteří mají za to, že jejich syn je malíř a dekoratér. Údajného malíře a dekoratéra si vybral jako ústřední postavu pro svůj  dokument Francouz Thierry Guetta, nadšenec, který od jistého okamžiku začal natáčet na kameru „prostě všechno.“ Následně svůj zájem zúžil na street artové umělce a začal v noci do ulic následovat třeba Sheparda Fairyho, autora známého Obama-Hope plakátu. Nakonec se dostal i k hvězdě Banksymu. Ten po shlédnutí prvních verzí záznamu, který dal Thierry dohromady, pochopil, že jeho společník s kamerou filmařem nikdy nebude. („V tom momentě jsem si uvědomil, že Thierry asi vlastně není filmař, možná je to jenom někdo s mentální poruchou, kdo prostě má kameru.“) A místo podpory Thierryho jako filmaře jej začal podporovat jako umělce a sám se pustil do režírování filmu o zrození street artové legendy- Mr Brainwashe.

Mr Brainwashem Thierry začal být po tom, co nějakou dobu napodoboval ostatní street artisty, stvořil podobiznu sama sebe s kamerou a následně začal chrlit repliky Warholovských portrétů, plakáty Elvise s kulometem, slavnou Campbellovu polévkou jako plechovku se sprejem a další provokativní a rádobyprovokativní obrazy a plakáty s kolážovitě proměněnými portréty celebrit a hesly. Jeho obří výstava Life Is Beautiful v Los Angeles v létě 2008 měla obrovský úspěch, jeho práce byl třeba i obal Madonnina alba Celebration a jeho jméno na určitou dobu hlavním předmětem rozhovorů umělecké veřejnosti a fanoušků.

Kromě toho, že se člověk díky Exit Through The Gift Shop dozví poměrně hodně o street artu a jeho největších současných celebritách, je na něm nejzábavnější asi fakt s jakou ironií Banksy popisuje osobu  Ghetty a jeho zrození jako umělce. „Nikdo není jako Thierry, i když jeho práce vypadá jako práce kohokoliv jiného.“ „ Warhol opakoval ikonické obrazy až začaly ztrácet význam, pořád na nich ale bylo něco ikonického. Thierry je dělá opravdu bezvýznamnými.“

Někteří novináři tvrdí, že Banksy snad v tandemu s Shepardem Fairym Mr Brainwashe prostě vymyslel a nikdo takový jako Thierry Guetta, emigrant z Francie, původně obchodník s oblečením, ženatý se dvěma dětmi, neexistuje. Jiní dokonce tvrdí, že Thierry je Banksy sám.  Řada lidí zkrátka odmítá uznat že potrhlý excentrický Francouz se směšným přízvukem, prodávající svou legrační práci za tisíce dolarů je reálná postava a mají za to, že je to celé jen další z Banksyho vtipů.

Na tom jestli je Mr Brainwash Banksyho fór nebo ne příliš nesejde, spekulace filmu ještě přidávají na atraktivnosti. Exit Through The Gift je neobvykle originální a zábavný dokument, který možná mluví prostřednictvím lží, ale říká hodně. A to o nutkání street art dělat i o umění samotném. Banksy ukazuje  street art zajímavý „jen“ tím, jak ozvláštňuje městské prostředí, street art jako návykové noční dobrodružství, street art, který na prázdné zdi a nároží domů dokáže přišpendlit nový nápad, zprávu nebo vtip, vymyslet starému prostředí nový význam, provokující street art vyslovující nahlas to, co má možná v podvědomí  řada z nás  i totálně prázdný street art téměř parodující sám sebe.

Zveřejnění nominace na Oskara sám Banksy okomentoval takto: „Je to velké překvapení. Nesouhlasím s konceptem cen a ceremoniálů, ale jsem ochoten udělat výjimku u těch, na které jsem nominován. Když byl naposledy v mém domě k vidění nahý muž pokrytý zlatem, byl jsem to já.“ Podle britských médií mu náledně v Los Angeles naznačili, že na udělování Oscarů vítán není, protože by mohl něco provést a narušit tak americké smetánce zábavu. Rozpaky vzbuzovala už jen představa, že by si Banksy přišel pro sošku v převleku. A v jakém. Krátce před oskarovým večerem se v jedné z ulic Los Angeles objevila malba sošky Oscara v mikině s kapucí hlídaného na červeném koberci klony z Hvězdných válek.

ps. Oskara v kategorii nejlepší dokument nakonec vyhrál film Finanční krize

Christopher Nolan ještě nenatočil špatný film. Respekt kritiků i fanoušků si získal už před deseti lety, kdy ještě jako neznámý režisér většině filmových fanatiků vyrazil dech pozpátku vyprávěným, mimořádně originálním Mementem (2000). Letos svoji filmografii doplnil snímkem Počátek, dost možná nejzásadnějším filmem celé uplynulé dekády, který  změnil představy o tom, jak má vypadat letní blockbuster. Z celé řady rysů typických pro snímky oblíbence běžného publika a idola  filmových fanatiků nejostřeji vystupuje režisérova fascinace nevědomím a subjektivním vnímáním světa.

Čtyřicátník Nolan se narodil  a vyrůstal v Londýně, po otci je Brit, po matce Američan. Jako malého kluka ho samozřejmě sklátila epidemie Star Wars fanouškovství a tak v jeho prvním krátkém filmu, který natočil s bratrem Mattem, vystupovaly plastové figurky mistra Yody, Luka Skywalkera a mini armády klonů. Filmařem se chtěl stát už v deseti letech a jako největší inspirační zdroje uvádí Orsona Wellese, Kubrickovu Vesmírnou odysseu, Gilliamovo Brazil a Scottův Blade Runner, tím je prý doslova posedlý. Jeho sedm celovečerních filmů díky množství odkazů a inspirací přetavených do osobitého stylu jasně prozrazuje, že jejich náměty vznikly v hlavě někoho, kdo kdysi snil o Tie Fighterech a kdo je stejný nerd jako velká část jeho publika.

Už v jeho prvním filmu Sledování (1998), natočeném během jednoho týdne jen s partou přátel, je směsice odkazů markantní. Příběh podivína, který si zvyknul pro zábavu sledovat cizí lidi, se odehrává v devadesátých letech, přesto hrdinova femme fatale vypadá jako noirové krasavice z padesátých let, hlavní padouch připomíná protivníky Phila Marlowa a dveře jedné z postav zdobí výrazná samolepka s Batmanem. O Počátku kritici potom mluví jako o okružní cestě Nolanovým kinematografickým nevědomím, složené z drobných odkazů na jeho oblíbené nebo jeho vlastní filmy. Paradoxní tak je mimořádná originalita Nolanových příběhů. Jak píše americký guru filmových kritiků Roger Ebert: v době mnoha filmových sérií, druhých a třetích pokračování, prequelů, adaptací, remaků či remaků remaků  působí Nolanovy původní příběhy jako vystřižené z úplně nové látky a je také neobvykle těžké je přirovnávat k jiným filmům.

Sledování

Pro Nolana jsou typické i nečekané dějové zvraty, ty se objevují také už se Sledování, čas pro skutečné narativní eskamotérství ale přišel až s Mementem (2000), na kterém  se scénáristicky podílel jeho bratr Jonathan. Hlavní hrdina filmu trpí ztrátou krátkodobé paměti, všechny důležité informace si píše na polaroidové fotografie, které mu pomáhají neztratit ze zřetele svůj cíl- zabít vraha své manželky. Bratrům Nolanovým se tímto filmem rozhodně povedlo zařadit mezi vypravěčsky nejzajímavější filmy všech dob. Útržky informací, propojené až v samém finále snímku publiku naservírovali přesně tak, jak je vnímá tápající hlavní hrdina. Komplikovanost Mementa překonalo právě až Počátek, odehrávající se v několika vrstvách snů různých postav.

Počátek

Hlavní charaktery ve snímcích Christophera Nolana jsou často nejednoznačné. Policista z Insomnie vyšetřuje vraždu, kterou sám, ač nechtěně, spáchal, kouzelníci z Dokonalého triku se snaží se navzájem zabít, ale přesto je možné se s jejich postavami ztotožnit, dokonce i Nolanův Batman o sobě pochybuje, řetěz opět uzavírá Počátek, kde je emocionálním jádrem příběh Doma Cobba, zloděje myšlenek. Postavy Nolanových filmů jsou však důležité až ve druhé řadě a spíše slouží příběhu, než aby příběh sloužil jim. „Když píšu, je pro mě vždycky důležitější sám  příběh, než postavy. Má vždycky přednost, až pak se vždycky vidí, kam je schopen postavy zavést. Vždycky se mi proto líbil noir se svými odbočkami a zvraty, které vás nutí neustále přehodnocovat vaše mínění o jednotlivých charakterech,“ říká sám Nolan a vysvětluje tak proč jsou jeho podstaty jeho postav ambivalentní a proč je mají mnozí za chladné, nereálné a neproniknutelné.

Memento

Zdaleka nejzajímavější rys filmů elegána v černém obleku je opět nejznatelnější v Počátku, snadno vystopovatelný je však u všech jeho snímků, snad s výjimkou Batmanů, jejichž dějové linky jsou do značné míry předem určeny. Všechny Nolanovy snímky se zabývají  schopnostmi lidského mozku orientovat se v prostředí, kde jsou hranice reality zamlžené. Ať už je matoucím faktorem ztráta paměti, omámení nedostatkem spánku, iluze (Dokonalý trik) nebo sny  (Počátek), režisérův zájem je stále stejný: jak se realita liší od subjektivního obrazu, který o ní máme? „Jsem fascinován naším subjektivním vnímáním, všichni jsme příliš zvyklí na jeden úhel pohledu, u kterého jsme se rozhodli, že bude naší objektivní realitou,“ uvádí Nolan v jednom z rozhovorů. Počátek ještě silněji než Matrix, se kterým bývá často srovnáván, zpochybňuje nejen autenticitu toho, co kolem sebe vidíme, ale nás samotných, našich myšlenek a citů. A to právě prostřednictvím zloděje myšlenek Doma Cobba, který ve snech potkává svoji mrtvou manželku a není schopen rozlišovat mezi tím, co skutečně chce a cítí a tím, co si vysnil nebo namluvil. „Myšlenka je nejodolnější virus,“ zazní ve filmu, který už svým názvem (inception=vnuknutí) akcentuje to, jak snadno může v našem mozku vzklíčit cizím nebo naším vlastním nevědomým přičiněním představa, které s realitou nemá co dělat. Právě proto v závěru filmu káča nesmí spadnout. Nepřerušený pohyb drobného předmětu je indikátorem toho, že se postavy pohybují ve snu a ne v realitě, poslední záběr snímku tak  není lacině efektním nápadem, ale zcela logickým závěrem filmu, který se ptá: co když nic z toho, co považujeme za samozřejmé neexistuje? Proto se káča musí točit.

(vyšlo v A2 17/10 nadace a krize)

Původním požadavkem americké televizní stanice ABC bylo navázat na popularitu reality show Survivor – nasadit do prime timu něco tropického, tajemného a trochu ve stylu Pána much. S touto vágní představou se televize obrátila na J. J. Abramse. Ten měl v té době za sebou sice úspěšné seriály Felicity a Alias a scénář k Bayově Armageddonu, ke statusu hitmakera mu ale pomohli až právě Ztraceni. Abrams po nich natočil nejnovější verzi Star Treku, produkoval netradiční sci-fi thriller Monstrum a získal pověst člověka, který zvládá velké projekty pro masové publikum vybavené jemně filozofickou spodní linkou (sci-fi prvky a odkazy ve Ztracených, pocta startrekovské filozofii v posledním Star Treku) nebo neotřelým nápadem (neviditelná příšera v Monstru), které spolehlivě přitáhnou i ty, které průměrné blockbustery nudí.

Když ale v záři 2004 na obrazovce v letadle na několik kusů doslova přistáli Ztraceni, málokdo tušil jaký seriál vlastně Abrams pro ABC připravil. Trefně vyjádřil svoje překvapení nad povahou seriálu redaktor časopisu Wired: „Zapnul jsem první epizodu Ztracených a říkám si : oukej, je tu ostrov, zřícené letadlo, nějací hezcí lidi a J.J. Abrams. O šest let později jsem závislý na do posledního detailu rozvinuté science-fiction. Jak se tohle stalo?“

Ve Spojených státech letos přitáhla více diváků jen soutěž Pop Idol, v Itálii se Ztraceni stali čtvrtým nejsledovanějším seriálem všech dob a objevují se ve všech žebříčcích nejdůležitějších a nejsledovanějších seriálů dekády. První díly seriálu sledovalo dvacet milionů lidí, potom následoval propad. V nejčernějším období sledovalo začátek páté sezóny 11 milionů diváků, poslední sezónu však byla sledovanost opět vyšší. Zásadní je ale fakt, že se v roce 2009 Ztraceni stali nejstahovanějším seriálem roku, což dokládá skutečnost, že sledovanost dnes už člověk nezjistí z peoplemetrů.

Přitáhnout k televizním obrazovkám a počítačům miliony běžných diváků i přezíravé nerdy dokázali tvůrci seriálu namícháním překvapivé směsi ze tří hlavních přísad. Tou první byly silné příběhy postav. Ztotožnit se s některou z nich šlo snadno už jen vzhledem k jejich počtu a rozmanitosti, zvědavost vzbuzovaly jejich lehce záhadné či překvapivé životní příběhy, které scénář poodhaloval jen pozvolna.

Prvky jako cestování časem, prozkoumávání podivných fyzikálních podmínek na ostrově, představení mysteriózních Druhých, kteří zprvu ztroskotané napadali a organizace Dharma Initiative, provádějící výzkum ostrovních anomálií si podmanily geeky a milovníky sci-fi. Samostatnou kapitolou je potom neobvykle komplikovaná forma vyprávění, která seriál udělala neuvěřitelně napínavým a především mu dodala punc naprosté jedinečnosti a výjimečnosti.

Scénáristé Damon Lindelof a Carlton Cuse odvyprávěli příběh pomocí střídání aktuálních událostí na ostrově s flashbacky, které zprvu ukazovaly život postav před ztroskotáním na písečné pláži, aby se následně nečekaně změnily ve flashforwardy odhalující budoucí události a ve finále sledovaly alternativní linii příběhu, jejíž podstatu do poslední chvíle nikdo netušil. Především komplikovanost vyprávění způsobila efekt „jsem to, na co se dívám“, který v poslední době podobně zafungoval například u Inception. U Nolanova nového filmu i seriálu Ztraceni díky tomuto efektu přibývají body od těch, kteří se dívají, protože mají dojem, že tak prokáží svoji inteligenci a dobrý vkus.

Totální spoléhání se na inteligenci diváka, který musí seriálu věnovat stoprocentní pozornost, aby se ve spletité struktuře příběhu neztratil, je jen jeden rysů, které ze Ztracených dělají seriál, který svoji seriálovost popírá. Spolu s dalšími podobnými tituly poslední doby (Sopránovi, 24 hodin, Hrdinové a další ) Ztraceni sdílí také další nový rys seriálů – filmovost.

Epizody se odehrávají v atraktivních lokacích na různých místech (pilotní díl Ztracených je nejdražším seriálovým dílem v historii), jedotlivé díly trvají téměř hodinu a i herectví a zápletky jsou spíše filmové než seriálové. „Ztraceni naučili publikum sledovat velkou, epickou podívanouv seriálové podobě, důležitější ale je, že naučili televize že je takový typ programu uskutečnitelný,“ shrnul význam Ztracených pro dnešní televizní zábavu Tim Kring, tvůrce jiného velkého titulu – Hrdinů.

Fenomén Ztraceni má je navíc unikátní ještě v jednom ohledu. Hranice běžného televizního seriálu překročil především samozřejmostí, s jakou prorostl na internet. Konzumace tohoto seriálu nekončila pro fanoušky díl po dílu jen závěrečnými titulky. Po každé epizodě byla obrovská základna fanoušků zvyklá obsadit diskuzní fóra, zaplnit blogy příspěvky a zahrnout několik vyvolených guru-vykladačů seriálu prosbami o rychlou reakci na shlédnutý díl. Dokonce vznikla i obdoba Wikipedie zvaná Lostpedie.
Ztraceni tomuto jevu přímo vycházeli vstříc svojí spletitostí, odkazy na různé knihy, filozofické teorie (některé postavy se jmenují Locke, Hume, Burke), a neustálým představováním nových a nových záhad. S jistou nadsázkou se dá říci, že ke konci byl seriál už tolik zamotaný, že se nedal pochopit bez pravidelné konzultace s články odborníků, vysvětlujících sebemenší narážky a odkazy na svých webech. Ikonickým se na internetu stal lední medvěd, který se na tropickém ostrově objevil už v první sérii a pro nespokojené fanoušky se stal symbolem záhad, ke kterým dlouho nedostali klíč.

Odkazy v Simpsonových (Bart, který píše na tabuli : Všechno se to jen zdálo psovi, Dívejte se radši na nás) v geekovském filmu Kick-Ass („Chtel jsem ještě zažít a zjistit tolik věcí. Třeba to jak skončí Ztraceni.“) a nespočet internetových vtipů a směšných videí jen svědčí o tom, jak moc se seriál na internetu zabydlel Titul, který Tv Nova příznačně přestala vysílat po třetí sezóně, tak patří zcela určitě mezi přelomová data v historii televizní zábavy. A s ledním medvědem se to nakonec vysvětlilo.

Už v době, kdy natáčení Hanebných panchartů ještě nebylo ani v polovině, Quentin Tarantino laškoval s novináři o svých plánech natočit svému válečnému eintopfu druhý díl, pokud se první film divákům bude líbit. „Mám rozepsanou asi polovinu, byla by to část, která by Panchartům dějově předcházela,“ říkal tehdy maniak z videopůjčovny a znělo to logicky. Druhých nebo třetích dílů, remaků a nových příběhů známých postav se každý rok dostane do kin celá řada. Americké žebříčky návštěvnosti momentálně vede už několikátá verze Alenky v říši divů, ještě před pár týdny se debatovalo o tom jaký je nový Sherlock Holmes podle Guye Ritchieho, před měsícem měl premiéru Iron Man 2, pokračování filmu Sex ve městě je už hotové. Hollywood na pokračováních závisí. Je logické, že se producentské společnosti snaží navázat na komerční úspěch prvních dílů a podporují úspěšné autory ve vymýšlení různých obměn původních příběhů. Je však poptávka diváků po dalších porcích oblíbených filmů čistě touhou dostat víc něčeho, co nám zachutnalo?

Americký kritik a mediální teoretik Peter Lunenfeld se ve své eseji Unfinished Bussines věnuje fenoménu unfinish, do češtiny snadno přeložitelnému jako neukončenost. Podle Lunenfelda neukončenost definuje estetiku nových médií, která jsou schopna zaměstnávat naše smysly zvoleným obsahem skutečně téměř do nekonečna, dovolují nám se propadávat do dalších a dalších slupek své nabídky, na rozdíl od televize, která je schopná nám nabídnout jen jeden typ programu a to jen v určenou dobu. Lunenfeld označuje jako neukončené nejen to, co dosud nedospělo k závěru nebo to, co z nějakého důvodu nebylo představeno v původně plánované verzi, ale i všechno, co existuje v mnoha různých podobách nebo pouze jako náčrt či plánu, ve skutečnosti nikdy nerealizovaný.

V virtuálním prostoru se jako ve velkém proudu slévá vše, co je přenášeno pomocí médií, logicky tedy Lunenfeld používá příklady neukončených uměleckých děl. Schubertovu Nedokončenou symfonii, počet nerealizovaných uměleckých projektů Orsona Wellese, zmiňuje komiksový průmysl a jeho ikonu Batmana. Toho vymysleli Bob Kane s Billem Fingerem už v roce 1939, během historie však příběhy netopýřího muže  psaly a kreslily vedle Franka Millera desítky dalších autorů. Dalším příkladem může být seriál Lost, jehož pole působnosti se rozšířilo díky internetu do olbřímích rozměrů. Dávno pryč jsou časy, kdy člověk každý týden v určené době zapínal televizi, aby se podíval na svůj oblíbený seriál, po hodině se závěrečnou znělkou pustil seriál z hlavy a vzpomněl si na něj zase až po týdnu, kdy se mohl podívat na další díl. Drtivá většina fanoušků seriálu Lost  si díly stahuje z internetu, potom, co shlédne většinou několik dílů po sobě v libovolné denní době se mnoho z nich vrhne na servery, kde probíhají diskuze o možném pokračování nebo na stránky bloggerů, píšících teorie o tom, jak se věci na mysteriózním ostrově vlastně mají. Existuje dokonce Lostpedia, obdoba Wikipedie, která je zaměřena na hesla spojená se seriálem, existuje i hra, do které se mohou fanoušci zapojit. Samotný obsah seriálu je do postmoderní hry na neukončenost zapojen dokonale díky obrovskému množství odkazů a narážek na literaturu, filmy či filozofické teorie.

Mohlo by se zdát, že neukončenost zkrátka jen vychází vstříc dvěma hlavním potěšením, které příběhy lidem dávají. Prodlužují možnost identifikovat se s postavami a touhu vědět jak to celé dopadne. Neukončenost také ukájí touhu člověka dozvídat se něco navíc, vidět za domnělé hranice, sledovat události z místa u díry po suku. Tuto tendenci uspokojují  tolik oblíbené  backstories – příběhy o  původu, vzniku příběhu, informace ze zákulisí, texty o životě jeho autora, které jsou pro řadu médií mnohem zajímavější než jeho dílo samotné, což bylo důvodem k vzteku pro Hemingwaye a Goetha v Kunderově románu Nesmrtelnost. (Hemingway: „Místo aby četli mé knihy, píší teď knihy o mně.“) Lunenfeld na příkladech demonstruje zvláštní přitažlivost (sexyness) neukončenosti. „Byli by Marilyn Monroe a James Dean pro dnešní publikum stejně atraktivní, kdyby nezemřeli?,“ ptá se a zároveň vyslovuje přesvědčení, že neukončené dílo otevírá konzumentům prostor pro potěšení, identifikaci a interpretaci, který žádné kompletní dílo nemůže nabídnout.

Italský kritik Carlo Levi nevidí za atraktivitou neukončenosti nic menšího než podvědomou touhu unikat smrti. „Pokud je každá linka nejkratší cestou mezi dvěma předurčenými nevyhnutelnými body, odbočky ji prodlužují a pokud se systém odboček stane natolik komplexním, že nebude možné najít původní stopy, možná nás smrt nenajde, možná čas ztratí své tempo, možná zůstaneme skryti v systému nových a nových skrýší.“ Podle Leviho nám neukončenost dává možnost být Šeherezádami, které dalšími a dalšími příběhy získávají čas a oddalují konec. Internet je potom jako platforma, díky které můžeme zdánlivě dosáhnout nesmrtelnosti, skutečnou alchymistickou laboratoří dnešní doby.

Neukončenost můžeme chápat i jako výraz smíření se s relativitou a nevýznamností našich vlastních životů, s nemožností obsáhnutí větších principů. Nutnost přijmout tuto skutečnost reprezentuje modrý superhrdina Alana Moora, Dr Manhattan z kultovních Watchmenů, postava, pro kterou minulost, současnost i budoucnost probíhají současně, neukončenosti a relativitě všech událostí je tak schopen přiznat větší váhu než obyčejný smrtelník.

Naše okouzlení neukončeností má zcela jistě více (možná nekonečně mnoho) důvodů. Stále častější setkávání s tímto fenoménem má však nepochybně na svědomí internet, který nás zvykl na možnost proklikávat se dál a dál, získávat další a další backstories, propadávat se hlouběji do virtuálního prostoru, do nekonečna. Technologie všechny příběhy dneška svými možnostmi pohání do neustálého stavu neukončenosti, kde je závěrečná  pointa příběhu neustále v nedohlednu. I poslední watchmenovská replika Moorova Dr Manhattana byla:  „Nikdy nic nekončí.“